A máme tu Velikonoce
Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem – slunovrat a měsícem – úplněk. Od počátku se křesťané snažily oddělit velikonoce od židovského svátku pesach. Vedly se také spory o datum mezi Alexandrií a Římem.
Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve, je spojený s památkou umučení a vzkříšení Krista. Velikonoce se však slavily ještě v době předkřesťanské. Zřejmě navazovaly na svátek židovský – pesach – památka vysvobození Židů z egyptského zajetí a později také oslavovali příchod Mesiáše. Pohané vítali jaro a začátek zemědělských prací.
Na velikonoce se křesťané připravují 40-ti denním obdobím nazývaným postní doba, které začíná Popeleční středou. Je to původně doba, kdy lidé toužící přijmout křest zintezivnili svoji přípravu. Ostatní křesťané se brzy připojili, aby si tak sami svou víru oživili. Po velikonocích nastává velikonoční doba, která trvá 50 dní do svátků „Seslání Ducha svatého“, kdy se připomíná další událost. Velikonocemi totiž nic neskončilo. Apoštolové se v dalších 40ti dnech setkávali se vzkříšeným Kristem. Při posledním setkání jim Kristus řekl, že již ho neuvidí, ale dostane se jim posily Ducha svatého. Což se stalo za dalších 10 dní.
Zelený čtvrtek
V křesťanském kalendáři je Zelený čtvrtek čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a velikonočního tridua. Evangelická bohoslužba Zeleného čtvrtka je bohoslužbou Poslední večeře. V katolickém pojetí k ní přistupuje církevní tradice svěcení olejů v biskupských chrámech (olej křestní, biřmovací, při nemoci a posledním pomazání), kolem roku 1200 přijala církev do své soustavy svěcení vajec. Z Kristova příkladu se k Zelenému čtvrtku váže hostina a středověký obřad umývání nohou starcům. Zelený čtvrtek je den milosrdenství a obdarovávání.
Velký pátek
Nejtišší den v roce. V evangelických rodinách sváteční den zpěvu pašijových písní a modliteb, den bez práce i bez obyčejů, čas pozastavení všeho vnějšího běhu světa, jaký každoročně pociťujeme podobně v den úmrtí nejdražších.
Lidové přívlastky Bolestný, Tichý pátek vyjadřuje smutek, pokání a půst věřících pro památku ukřižování a smrti Ježíše Krista. Je to velký svátek křesťanů, zvláště protestantů.
Podle lidové víry je Velký pátek dnem nadpřirozených sil dobrých i zlých; čarodějnic a nepřejících. Proto je časem velké účinnosti obyčejů, věšteb a modliteb, dnem osudovým. Zvláště pro člověka toho dne narozeného. Zemřít na Velký pátek je ale dobré. Zvláštní moc Velkého pátku je v paměti 19. A 20. Století spojena s třemi časovými mezníky. Je to doba čtení nebo zpěvu pašíjí v kostele, odpolední třetí hodina Ježíšovy smrti na kříži, nejzávažnější je ráno před východem Slunce.
Povahu Velkého pátku jako výlučného svátku určuje řád zákazů, z nichž některé jsou společné pro přípravu a svěcení více obřadních dní v roce. „Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš a nevybělíš, nezameteš, nevyneseš z domu, neprodáš, nepůjčíš, nedaruješ a nepřijmeš dar.“
Bílá sobota
Ve srovnání s biblickou zvěstí o Ježíšově narození nebo utrpení Panny Marie nad smrtí syna, které mají v lidové kultuře svoje reflexe slovesné a výtvarné, zůstává pro nás lidové pojetí Kristova mrtvých vstání spíše skryté.
Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá světlo svící, zvonění a varhany, aby myšlenka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání. Bílá sobota představuje hudební umění venkovských kantorů, muzikantů a zpěváků na kostelních kůrech a slavnostní atmosféru procesí a průvodu Vzkříšení. Znamená konec půstu, pečení velikonočních beránků a mazanců, poslední hrkání chlapců s koledováním, toleruje výstřelky mládeže a chodníčky zamilovaných.
Posvátný čas kostelního zvonění na Bílou sobotu byl dalším a většinou posledním vyvoleným časem pro konání blahonosných obyčejů pašijových dní: za čistotu domova a hojnost (tlučení do prahů, zvonění klíči i mincemi), za sílu (zvedání těžkých břemen), za zdraví a krásu. Umývání v pramenité vodě, která byla novou vodou výhradně na Bílou sobotu během prvního zvonění.
Zvláštní pozornost patřila v tomto ovocným stromům: Za jejich „probuzení“ k příští úrodě se postřikovaly vodou, někde hospodyně během zvonění otírala stromy čerstvě zadělaným těstem mazance nebo jiného obřadního pečiva. Nejčastěji lidé stromy třásli.
Hod boží velikonoční
Obřady Vzkříšení otevřely hlavní velikonoční svátek, Hod Boží velikonoční, a s ním sváteční období osmi neděl vrcholící Hodem božím svatodušním. Podle pamětí z počátku 20. Století bylo nepsaným zákazem prací o velkém svátku nezametat, nestlat, nevynášet hnůj z chlévů, nemýt nádobí, nešít, nečistit boty, a někde také nevařit. Stravě se ovšem po dlouhém předvelikonočním půstu dostává na Hod Boží velikonoční zvláštního významu: mnoho zpráv při tom líčí, že o velikonočním hodu se lidé postili až do skončení bohoslužeb, a ani potom neobědvali maso: jediným svátečním přepychem bylo posvěcené pečivo. Někde pro chudobu nebo pro obyčej požívat jako první svěcený pokrm, jinde čas prožitý v kostele; místy proto ženy připravovaly sváteční oběd dopředu na už na Bílou sobotu. Dodnes nosí katolíci a pravoslavní velikonoční pokrmy k posvěcení: čím dále na východ, tím bohatší tradice svěcení pokrmů, tím objemnější obřadní koláč a košíky s uzenou šunkou i klobásami.
Z hlediska stravy se o Velikonocích setkávají dvě krajnosti: půst (je nejdelší a na Velký pátek vrcholí nejpřísněji) a hojnost. Hodové stolování na první velikonoční neděli, uvedené podle tradice katolických rodin modlitbou a svěceným vejcem, liší se podle zámožnosti či chudoby i podle krajů. Zvláštní postavení mělo ve velikonočním jídelníčku vejce a s ním pečivo.
Vejce jsou též základem mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem a spolu s beránkem patří k nejstarším velikonočním svěcenkám: mazanec je hodovým pokrmem, darem i rituálním prostředkem. Podle staročeských kuchařek byl velikonoční mazanec koláč syrnej veliké noci, tj. nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýru a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar a znamení kříže si ponechal. Mazance jsou v textech dívčích koled i v pomlázkových koledách.
Oproti velkým kulatým mazancům a koláčům známe i kontrastně malé velikonoční pečivo. Postní jidáše (jidášky), a ještě drobnější Boží dárečky. Figurky, panáčky, ptáčky, preclíčky atd.
K velikonočnímu hodu jako svátku křesťanů patří především beránek, podle bible obřadní pokrm Židů před jejich odchodem z Egypta. Jako symbol čisté oběti je beránek předobrazem křesťanských Velikonoc a podobenstvím Spasitele. Jako obřadní velikonoční pokrm a svěceninu známe beránka od středověku dodnes. V historických zprávách ale jen těžko poznáme, zda šlo o maso nebo pečivo.
Velikonoční pondělí
Pomlázka:
České Velikonoce charakterizuje živá tradice pomlázky, konané po církevních velikonočních slavnostech převážně na Velikonoční pondělí, které patří k hlavním dnům jarního koledování. Velikonoční pomlázku známe z našich pramenů od středověku a má více podob. Jiná je na venkově, jiná je ve městech, liší se i od západu na východ.
Pojem velikonoční pomlázka má tři hlavní významy:
- znamená obyčej šlehání dívek a žen jarními pruty, většinou spojené s koledováním
- pomlázka znamená také prut, častěji spletené pruty
- pomlázka jako velikonoční dar
Přestože v našich zemích je největší výskyt velikonoční pomlázky i prostorová koncentrace obyčeje ve střední Evropě, jsou u nás lokality, kde je pomlázka jako mrskání děvčat (žen) neznámá. Podle zpráv od konce 19. Století místy v jihozápadních Čechách a jižních Čechách (mezi Českým Krumlovem a Českými Budějovicemi) děti koledovaly o červené vejce bez mrskání.
